Na Brantlově dvoře

     Zastavuju u kapličky. Na zdi uvnitř zůstalo jen několik blankytných skvrn a osamělá hvězdička. Byla to tedy kaple zasvěcená Panně Marii.

     Chodím rád k upraveným a útulným kaplím plným květin, s krásným obrazem a s lavicemi nebo alespoň s klekátkem. Ale i taková opuštěná kaplička mi má co říci. I ty skvrny ve skoro již zaniklé malbě. Jsou to oblaky zastírající volné nebe? Ale sám blankyt tu opadává, není zastírán.

     Občas oloupávám i blankyt v sobě. Skvrny ve zdi jsou slabosti a poklesky, které jsem posuzoval u jiných. Jednou jimi budu muset projít sám jako viník. Protože není viny, které bych se nedopustil. Jsem přece také člověk a mám v metafyzické rovině na svědomí vše, co lidé spáchali.

     Dívám se na odsvěcený prostor kaple, na zdi bez jediné připomínky. Možná je to tak lépe, stát před holou zdí. Vidět se v té zdi jako v zrcadle, úplně chudý. Neptat se tváří světců, gúglu, guruů, virgulí ani lógru. Nepátrat po výzdobě odpovědí. Akceptovat temnotu.

     Vybavuje se mi motiv z dopisu trapistického mnicha Thomase Mertona adresovaného polskému básníkovi Czesławu Miloszovi: „Pokud jsem řekl, že mám už dost všech odpovědí, měl jsem na mysli ty kategorické, hotové, takové, které ignorují otázky. Většina odpovědí je dnes právě takových, neboť chaos v nás je tak hluboký a zoufale se chytáme tisícerých záblesků iluzorní jistoty. Lepší je začít poklidnou akceptací temnoty. Ta v sobě zahrnuje mnoho odpovědí, jejichž podoba nebyla ještě vypracovaná. Člověk má odpovědi, ale nezná ještě jejich plný význam.“

Poznámka: Z mailu paní Vladimíry Fridrichové Kunešové ke kapličce na Brantlově dvoru:

     „Dvorec na tomto místě stál nejspíše od doby středověku. V 17. století zcela vyhořel spolu se sousedním Rippelhofem. Odtud patrně pochází jeho jméno - Spálený dvůr. Mylně bylo pak jméno překládáno jako Brantlův. Statek vlastnila rodina Eiterů a již ve třicátých letech 19. století je doložen majitel Niklas Eiter. Monogram na kamenném ostění s vloženým letopočtem označuje Franze Eitera, který patrně nechal kapli opravit a přistavět předsíň a zvoničku. Při požáru Vimperka v roce 1904 (5?) se na statku zachránilo mnoho lidí i domácích zvířat.“  

Text a foto: Roman Szpuk 

MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

1. Loučení s Friederike

2. Krátká zastavení   

3. Oheň tání 

4. Nesouvislý dialog  

5. Něžné objetí

6. Mráz a srdce

7. Tichá křídla

8. Co si myslí planety 

9. Bezejmenný potok 

10. Pouť okolo andělky 

11. Město je jiné 

12. Osamělci 

13. Staří a mladí 

14. Zpáteční cesta 

15. Chodím furt v pantoflích 

16. Toto místo 

17. Celé jaro  je erotické  

MINIATURY Romana Szpuka 2017 :

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice  

8. Pavoučice sněžn 

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc 

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi  

25. Domov

26. Táta 

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně 

29. Fenka a okoun 

30. Duha 

31. Cestou z Najmanky na Radost 

32.Žluna 

33. Rehabilitace 

34. Bez střechy

35. Jako bílý šátek 

36. Nepoučitelní

37. Dobršská brána 

38. Hvězdy a psík 

39. Malá ťapkající holčička 

40. Zářijové plody 

41. Buchingerův dvůr  

42. Pouť na Luzný 

43. Jaké má oči?  

44. Nejmanka u Hrbu  

45. První sníh  

46. Úplňková noc 

47. Jepice 

48. Herwart a Empedokles 

49. Dálky na dosah 

50. Lidská zima

51. Gráve Gabréta 

52. Flöhturm 

53. Blízkosti opuštěných