Přicházím na autobusovou zastávku v Prachaticích. Za chvilku mi pojede spoj na Vimperk. Už tu stojí mladá žena s bílou holí. Kšilt čepice má vražen hluboko do tváře. U boku jí stojí chundelatá fenka v modré kombinéze. Je trpělivá, jen občas pokrčený čumáček dává najevo, že je to stále ten tvor se skvělým čichem a že by se možná rozběhla loukou nebo příkopem za přírodními pachy. Ale naučila se sloužit, stát po boku ženě, která je na ní zcela závislá.

     Přijíždí autobus. Žena jen řekla: „Dveře“. Zachytila se postroje a fenka vkročila na schody vedoucí k řidiči.

     Našlapuju, ani nedýchám, nechci, aby si slepá myslela, že ji šmíruju. Sedám si přes uličku.

     Žena pohladila fenku: „Arlí, byla jsi šikovná, hodná holka.“ A Arlí se stočila do klubíčka pod jejíma nohama.

     O chvíli později se žena neomylně obrací na mě. „Už jsme v Husinci?“ ptá se.
    Věděla tedy o mně, ač jsem se snažil být úplně tichý. Autobus byl skoro prázdný.

     „To bude až další zastávka.“
   „Aha, tak to jsou teprve Těšovice.“

   Využívám situace, navázaného hovoru, a ptám se na rasu fenky.

  „Královský pudl křížený s retrívrem.“

      „To asi musí mít dlouhý výcvik, že?“

    „Připravuje se k tomu od štěněte,“ odpovídá žena. „Žijeme spolu už sedm let, jsme obě závislačky.“

     Stane se že potkám člověka, jehož nitro je plné míru. Nemusí o něm mluvit, jak to s oblibou dělají kazatelé. Ten člověk je obklopen pokojem jak zahradou. Žije v přítomnosti, a to pak toužím setrvat v jeho blízkosti co nejdéle. I hlas této slepé ženy je klidný. Z každého jejího pohybu je znát soustředění, ale ne křečovité, spíš pokojné. Ví, kolik toho není v její moci.

     Její svět je z mého pohledu zúžený na krajinu zvuků a hlasů, doteků a vůní. Kdo tam číhá na poutníky ve tmě? A kdo tam nabízí náruč toužící milovat? Ta krajina není menší než ta, kterou odhaluje můj zrak. Vcházím do ní, pozván či nepozván, a cítím, že se tu otevírá nový vesmír mně vidoucímu nepřístupný. Je to svět intimity vztahu mezi fenkou a slepou ženou, svět, ve kterém se neohlížím jak štvanec. Nemůžu jím kráčet tempem, na které jsem zvyklý a během kterého dělám spoustu věcí automaticky, nevědomě. Musím zpomalit.

     Pokoj té slepé ženy přechází i na mne. Musela se naučit důvěře. A tato důvěra jí dává tichá křídla.

Text a foto: Roman Szpuk 

MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

1. Loučení s Friederike

2. Krátká zastavení  

3. Oheň tání 

4. Nesouvislý dialog 

5. Něžné objetí

6. Mráz a srdce

MINIATURY Romana Szpuka 2017 :

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi 

 25. Domov

26. Táta

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně

29. Fenka a okoun

30. Duha

31. Cestou z Najmanky na Radost

32.Žluna

33. Rehabilitace

34. Bez střechy

35. Jako bílý šátek

36. Nepoučitelní

37. Dobršská brána

38. Hvězdy a psík

39. Malá ťapkající holčička

40. Zářijové plody 

41. Buchingerův dvůr 

42. Pouť na Luzný

43. Jaké má oči? 

44. Nejmanka u Hrbu 

45. První sníh 

46. Úplňková noc

47. Jepice

48. Herwart a Empedokles

49. Dálky na dosah 

50. Lidská zima

51. Gráve Gabréta

52. Flöhturm

53. Blízkosti opuštěných