Výborně, pokročme dále. Snažil jsem se naznačit, že pokud si něco přeje většina, nemusí to být automaticky to nejlepší a analogie na léta 1933 a 1948 to měly velmi trefně doložit. To, že je většina proti církevním restitucím (neškodilo by přidat, jak je to s ohledem na vzdělanost, jinými slovy kolik např. vysokoškolsky vzdělaných je pro a proti restitucím), bych spíše považoval za určitou nevyzrálost většiny naší společnosti, pořád ještě hodně vzdálené skutečně demokratickému smýšlení - nezapomínejme, že nauku o kolektivním, socialistickém vlastnictví musela absorbovat většina občanů naší republiky a jen těžko vycházejí z jejího stínu. Teprve po roce 1989 a restitucí pojmu "osobní vlastnictví" došlo ke změně. Pokud byste se zeptala mladých lidí, nepoznamenaných socialismem, budou většinově pro restituce.
Odluka církve od státu je problém, který se táhne již několik desítek let a byl aktuální i v meziválečném období. Bude na něj třeba daleko širší politická diskuse a konsensus, a to včetně účasti církevních hodnostářů z Vatikánu. Jedním zákonem se jistě nevyřeší.
Pokud jde o dotování církevních památek, nepředpokládáte přece, že tyto budovy někdy budou ekonomicky aktivní - to je z podstaty věci vyloučeno. Ať už je bude obhospodařovat církev anebo stát, vždy na ně bude muset někdo přispívat. V tomto směru se ani město nemůže zříci zodpovědnosti za to kostely podporovat, konečně v historii tomu nebylo jinak - v minulosti byla majetkem církevních staveb církevní právnická osoba, ale formou tzv. patronátu ho finančně podporovaly naprosto samozřejmě třeba právě obce (instituce patronátu a záduší).
Pokud jde o výši restitucí, zde musí zaznít to, že vypořádáním se s církvemi státu ubyde podstatná výdajová položka (platy – kongruou duchovních počínaje a administrativou církevních institucí konče), kterou bude moci investovat jinam - i pokud by kupř. 20 % z původní rozpočtové položky na církve po úhradě restitucí z vlastní iniciativu vložil na údržbu církevních památek (bez ohledu na vlastíka), bude to investice rozumná. Jednak tím prokážeme svou kulturní vyspělost, vzdálenou gulášové společnosti založené na pivě, fotbalu a nesmyslné kritice čehokoliv, jednak naopak může přitáhnout turismus, tzn. směr, který je vždy perspektivní.
Ad Milan Chovanec: myslíte, že tedy jako lídr kampaně odvedl skvělou práci, když měla ČSSD nejnižší výsledek od doby svého obnovení? Jaroslav Tvrdík, lídr předchozí kampaně ČSSD, dosáhl vyššího výsledku a vítězství ve volbách, ale přesto ze špiček ČSSD odešel a vyvodil z toho osobní zodpovědnost. Mimochodem, jsme-li u přání většiny – v krajských volbách 2012 dali voliči zcela jasný signál a nejvíce hlasů obdržel Jiří Pospíšil, avšak navzdory tomu se hejtmanem stal Milan Chovanec. Jak vidno, nejde vždy jen přání o většiny.

Dovoluji si polemizovat. Výsledek voleb předně vůbec nic neříká o všeobecném názoru na církevní restituce - již faktické vítězství politického hnutí ANO, které o restitucích ve svých předvolebních plánech vůbec neuvažovalo, je toho ukázkou. Stejně tak historicky nejnižší podpora ČSSD ukázala, že více než o církevní restituce voličům šlo o něco jiného. Strana to zjevně nepochopila a lídr kampaně, Bc. Milan Chovanec, nevyvodil z nejhoršího výsledku ČSSD pro sebe zhola nic a již teď se těšíme, že zasedne ve vládě (pomlčme o jeho lánském angažmá). Pro restituce církevní, stejně jako pro restituce z počátku 90. let, je hranice 25. 2. 1948. Naopak, restituce počátkem 90. let byly diskriminační v tom, že zatímco fyzickým osobám a necírkevním osobám právnickým se majetek vracel, církve na svůj majetek musely drahně let čekat. Považujete to za pozitivní diskriminaci církví?
Otázka chudoby v církvi již v historii rezonovala tolikrát, že mluvit o jakémkoli prvenství v dějinách v tomto kontextu je nutně nonsens (nemluvě již o světovém míru). Vzpomeňme kacířská hnutí včetně husitské revoluce i jejího závěru, který musel vyznít ve prospěch církevního majetku.
Nepochybně účelové je také tvrzení o tom, že většina věřících si nepřeje církevní restituce (vyplývá z nějakého seriózního průzkumu?). Nejsem si jist, zda vox populi je vždycky nutně vox Dei. Vzpomeňme roku 1933 v Německu anebo února 1948 v Československu.
Konečně poslední glosa: v souvislosti s výší náhrad církvím uvažme, v jakém stavu byly objekty, když je komunistická zlovůle uchvátila, a v jaké stavu jsou po 40 letech socialistického hospodaření, kdy je vzorně ekonomicky obhospodařovala ona pomyslná "lidská většina". Máme-li být demokratickou společností, musíme se vyrovnat se všemi bezprávími a pokusit se o jejich spravedlivou kompenzaci. Závazek, který Nečasova vláda přijala po dlouhém lavírování vlád předchozích (včetně Miloše Zemana), je nutné přijmout a postavit se mu čelem, aby se budovalo něco, co dnes není moc oblíbené: důvěra ve stát. Jistě to bude i bolet, ale jak prohlásil W. Churchill: "Demokracie je nejhorší způsob vládnutí, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší."
Česká demokratická levice by měla konečně začít být levicí evropského formátu po vzoru západních zemí, ne populistickým uskupením. Jak vidno, i populismus přestane populaci bavit!